PŘEDMLUVA

Toto je kniha o mém mládí, které bylo celé věnováno vysokým horám. Dlouhá léta, kdy jsem žil v Marseille, jsem snil o horolezectví. Potom jsem se konečně dostal do Ailefroide nebo do Cahmonix. Pár vrcholových dnů, a znovu jsme musel rok čekat. Proto jsem se jednoho dne rozhodl, že budu žít zcela v horách a stal jsem se horským vůdcem. Tyto sny mládí formovaly z mnohých horských cest dvě: Barre des Ecrins v mladickém věku a severní stěna Grandes Jorasses Walkerovým pilířem, když mi bylo dvacet let.

Když jsem v roce 1945 sestupoval z této hory, dostalo pro mne, který se ho nyní zřekl jako pouhé záliby, kouzlo vysokých hor novou podobu: zvolil jsem si povolání horského vůdce. Opustil jsem Exile Nationale de Ski et d'Alpinisme, kde jsem byl instruktorem. Stal jsem se takto úplným pánem svého života.

Splněný sen je příčinu vzniku nového snu. Po Walkerově pilíři jsem chtěl nyní zdolat další velké stěny: Drus, Badile, Matterhorn, Velkou Cimu, Eiger. V době, kdy byly tyto stěny doposud nedotčené, jsem byl ještě dítě. Když jsem byl dost starý na to abych se s nimi měřil, chtěl jsem je zlézt všechny. Ale ani to nestačilo. Byl jsem vůdce a chtěl jsem je pokořit jako takový, ve svém povolání. Neskromné mládí! Mládí, které nezná polovičatost.

Na Écrins jsem byl vnitřně ještě jinoch. Na Grandes Jorasses a po čtyři roky na Centre Exile de Neunesse et Montagne, na Exile Militaire de Haute Montagne a na Ecole Nationale de Ski et d'Alpinisme jsem byl nadšeným mladíkem. Teprve při povolání horského vůdce jsem se stal mužem.

Být horským vůdcem, to je jedno z nejkrásnějších povolání, protože člověk tuto práci vykonává na kousku nedotčené země.

V našich dnech je jen málo stálých věcí. Už neexistuje noc, chlad, vítr, hvězdy. Všechno jsme neutralizovali. Kde zůstal rytmus života? Všechno jde tak rychle a je tak hlasité! Upachtěný člověk už nevidí trávu na své cestě, nehledí na její barvu, její vůni, její pohyb, když ji vítr hladí.

Jak zvlášní je setkání mezi hmotou člověka a vyvýšeninami naší planety: lidé v tichu zapomnění. Firnový svah příkrý jak okenní tabule? Vystoupáte po něm a vidíte své dílo – neskutečná stopa. Skála nádherná jako obelisk? Překonáte svou tíži a objevíte možnost lézt na horu na libovolném místě. Nejste dobrodruzi, žijete, vykonáváte své povolání.

Každý den v létě vstáváte v brzkou hodinu, pohlédnete na nebe a vítr. Předchozího večera jste byli neklidní: ze západu se táhla dlouhá mračna. Obávali jste se zhoršení počasí během noci – mléčná dráha zářila příliš jasně, mráz na sebe nechal čekat. Ale severní vítr dobyl vítězství, sníh a obloha jsou dobré, vůdce může probudit druhého na laně a vyrazit s ním, nyní spojuje lano dvě bytosti v jeden celek. Na několik hodin se vůdce spojí s neznámým člověkem, který se stane jeho přítelem. Když se dva lidé dělí o dobré i zlé, nejsou si už vzájemně cizí.

Protože se nedá zabránit tomu, aby se výstupy opakovaly, mohlo by se toto povolání stát nudným, ale horský vůdce není pouhý horolezecký stroj pro skalní a ledovcové stěny, není pouhý odborník na počasí a cestu. Neleze přece pro sebe: otevírá brány ke svým horám jako zahradník brány svého parku. Vysoké hory nádherně lemují jeho konání, lezení je blažený pocit a neunavuje ho, ale jeho nejbohatší odměnou je štěstí toho koho vede. Ví, že tento výstup je velmi zajímavý, že při oné oklice se najednou otevře nádherný pohled, že tato ledová hrana je jemně ozubená. Nemluví o tom, ale úsměv jeho druha, když ten nyní sám odhalí tu nádheru, je jeho odměnou. Kdyby šel vůdce do hor jen pro vlastní uspokojení, byl by ošizen o to nejlepší a brzy by byl nasycen. Ne když v létě zdolává pětkrát, desetkrát, dvacetkrát stejnou trhlinu nebo stejnou plotnu, je to přátelské shledání. Jeho štěstí pramení z hlubšího citu. Je s horami a živly vnitřně spřízněn, jako sedlák se svou půdou, nebo umělec s látkou, kterou zpracovává. Když ten druhý na laně váhá, posiluje vůdce jeho důvěru. Když se náhle zvedne bouře, ví, co má dělat, jeho instinkt ho vede, jeho pocit odpovědnosti zdesateronásobí jeho sílu a on dovede své lanové družstvo bezpečně k chatě. Miluje obtížnost, ale nenávidí nebezpečí – pojmy tak rozdílného významu. Může se stát, že díky blesku, padajícímu kamení nebo lavině nalezne smrt, ale i to v případě jeho povolání. Dokud však žije, bojuje jako vůdce svého lanového družstva.

Většinou se u lidí z Chamonix nebo jiných horských údolích dědí povolání horského vůdce z otce na syny. A Já? Já pocházím z Marseille! Přesto ve mně v mé vlasti, Provence, na kopcích Sainte-Baume a Luberon, především v Calaques na příkrém pobřeží Středozemního moře, vzrostla láska k větru a dálkám, k hvězdám a bouřím, ke květinám a lesům s jejich vůní.

V roce 1950 jsem stál jako účastník francouzské himalájské expedice na úpatí světových velehor. K Annapúrně nás vedl stejný sen jako kdysi k Érins a Jorasses. V tváří v tvář těmto obrovským a neznámým horám jsme pociťovali určité mrazení, ale potom jsme zkoumali, lezli a každý večer usínali pod asijskou oblohou. Šťastní lidé.

Táboráky, ohniště v údolích, na ledovcích, v Himalájích, večery a usínání v alpských chatách: noci v horách patří k nejkrásnějším vzpomínkám v životě horolezce, ale ty trvalé a nejkrásnější jsou bivaky pod hvězdami. Při zdolávání velkých severních stěn museli v prvovýstupu horolezci dva, tři nebo dokonce i čtyři dny bojovat a strávit minimálně jednu noc připoutáni na stěně. I když člověk dnes cestu zná, na některých se musí stále ještě bivakovat. To patří k věci. Na sklonku dne si horolezec vyhledá místečko, umístí svůj ruksak, zatluče skobu a naváže se na ni. Po tvrdé akrobatické práci při výstupu nechá na sebe všechno působit jako básník, ale silněji než on pociťuje splynutí s životem hory. Člověk, který bivakuje spojuje své tělo s tělem hory. Na svém lůžku z kamene, přitisknut k velké stěně, tváří v tvář hloubce, s kterou je důvěrně obeznámen, vidí na levé straně zapadat slunce za horizont, zatím co na druhé straně obloha rozvinuje svůj hvězdnatý plášť. Nejprve je ještě vzhůru, potom, pokud to jde, usne, znovu se probudí, pozoruje oblohu a znovu si zdřímne. Sedí přece na čekané, neboť vpravo musí vyjít slunce.

Kdo dělá horské túry jen za pěkného počasí, z chaty, aniž by kdy bivakoval, zná hory jen v jejich lesku, ale neví nic o tajemství noci v hloubi oblohy. Znám nadšené mladé lidi, kteří o víkendu opouštějí velkoměsto, aby se vydali do lesa ve Fontaineblau nebo do skal v Calanques. V neděli lezou, ale předtím, v sobotu večer, bivakují pro potěšení z prožitku přírody a vesmíru.

Mnozí alpinisté jsou hrdí na to že udělali všechny své cesty, aniž by bivakovali. Jak sami sebe okrádají! Stejně jako ti, kteří milují jen skalní lezení nebo jen ledovcové cesty, jen hrany nebo jen stěny. Ne, člověk nesmí odmítnout žádnou z tisíce radostí, které nám hora v každém okamžiku nabízí. Nic vynechat a nic omezovat, mít žízeň, mít hlad, člověk musí umět jít rychle, ale také dokázat pochodovat pomalu nebo také mít čas nechat na sebe věci působit. Život!

Mezi velkými severními stěnami existuje několik, u nichž už není díky znalosti cesty a díky skobám, které zůstaly z dřívějších výstupů, nutné bivakovat, jako kdysi při prvovýstupu.

Tak je tomu například u severní stěny Velké Cimy. Přesto když jsem tuto stěnu zlézal, musel jsem znovu myslet na průkopníky lezení, jak byli celou dlouhou noc připoutáni na světlou kolmou skálu, která se nad nimi tyčila do nebe.

Jistě, člověk může bivakovat, aby bivakoval, stejně může lézt, aby lezl, ale zdá se mi že toto není naše poslání. Nestačí nám být divákem nebo horolezeckým strojem. Musíme se stát součástí noci, součástí světa hor, ne jejich svědky. Hvězdy na nebesích září. Horolezec je může pozorovat, ale ony především žijí a jsou s ním spřízněné. Na nich závisí jeho osud.

Když září, je šťastný. Když se třpytí příliš tvrdě, obává se, že přijde špatné počasí. Když se utápějí v mracích, bude za svítání sněžit. Zatím co v údolí je elektrické světlo s konečnou platností vytlačilo, jsou třpytící se zlaté krystaly tam na hoře také trošku částí jeho samého. Tohoto večera, právě když píšu tyto řádky, mě přepadla touha na chvíli dýchat noční vzduch. Je zima a je chladno. Mezi dvěma řadami domů, které jsou lemovány střechami mé úzké ulice, se zdá jako by hvězdy pomalu pochodovaly s každým mým krokem. „Je chladno“, říká něco ve mně, „dobré znamení, sníh bude tvrdý.“

Jaká hloupost, jsem přece v Paříži, Rue Grands Augustins. Má ulice přece vede k nábřeží a v srdci velkoměsta je Seina a stromy, noc a mlčení – kousek přírody. Je pozdě, je brzy, je chladno.

Toto je hodina, kdy člověk vyjde před chatu, aby se rozhlédl po obloze a sněhu. Velmi chladné noci slibují krásné dny. Vyráží se. Toto je hodina, kdy horolezec zapaluje svou lucernu. A sen ve mně nabývá pevné podoby.