ZAHRÁDKA S KVĚTINAMI

Z jara na trávníčcích žluté a pomoučené aurikule se kývají z růžic bíle lemovaných listů. Později tam nastupuje čestnou stráž výbojný a opřílbený oměj, žlutý i temněfialový. Vždyť zde, na jasných balkonech, ve výhni barev trůní lepá královna hor, alpská růže a usmívá se na všechny strany.

"Alpská růže, barvíš všude
svahy krásně tmavěrudě!"

Kolem se tísní pestrý dav. Tuhle, jako vždy a všude, zvědavé alpské dryádky s jemnýma stříbřitýma očkama. Bělošedý, vonný řebříček, ve škvírách skromné žluté macešky a modré violky a tamhle nafoukané, rychle vyrostlé okoličnaté; roztahují se až hrůza a malinkým berou všecek výhled. S balvanů visí celé chomáčky temněfialových zvonků. Houpají se a kývají, až opravdu slyšíme jejich jemňoučké klinkání. Tuhle se zas zlobí kýchavice, že nemá kvítečků a že ustrnula na neohebných listech. Vždyť lecjaké býlí z příkopu jí strouhá mrkvičku; úročník, ba i ten krátkozraký dvojštítek, obrýlený tím většími šešulkami, čím menší jsou očka jeho květů. I urozené panstvo z Lomikamenů a na Lomikamenech pozoruje a zvědavě sem nakukuje z arkýřů a vikýřů svých vysokých šlechtických trůnů a skalních zámečků. Jsou mezi ním tak staré a vznešené rody, že již mají i šupinky vápence na růžicích lístků! Což, nechceš se podívat na tu rozkošnou zahrádku s květinami, kterou se strmě vine naše cesta k výšinám?

Krátce poté začíná souvislý travnatý svah, jehož středem dolů sbíhá zelený žleb. Tam v srpnu roste purpurový hořec. Nejlíbeznější jsou však strmé srázy oněch horských luk na začátku léta, kdy se rozvil modře kvetoucí hořec, blankytný hořec jarní a vedle něho s těžkým a zádumčivým zvoncem tmavomodrý hořec bezlodyžný, modrý to zázrak výšin.

"Hořci, horský hořci náš,
krásně modře rozkvétáš!"

Na příkrém hřbetu, který nás provází zprava, vykvetla protěž. Brzy tomu bude již padesát let, když k slunci obrácené svahy byly jenjen posety jejími hvězdicemi. Vřítili se sem zlí turisté a vyhubili ji. Stáhla se stranou na několik odlehlých míst, tam ještě žije a třese se o své bytí. Šetřte ji! Ponechte horám, máte-li je rádi, jejich nejvznešenější ozdobu! Proč nechat ji vadnout na vašich kloboucích? Ani vám nesluší! Běžte k zrcadlu a popatřte na svůj žalostný měšťácký obličej. Nevyšňoříte se jí: před všemi horami bude vás žalovat ze surového rabování a drancování. Ponechte ten symbol věčné čistoty hor s jeho sametovou krásou na ladné travnaté římse ve skalách, kde je domovem.

"Protěži, protěži, tvé
jsou květy krásně bělostné!"