BIVAK

Nebude mnoho horolezců, kteří tak často bivakovali jako já. Nedovedu říci přesnou cifru bivaků, ale domnívám se, že je jich určitě přes sto padesát, snad dvě stě, ba více. Daleko nejpočetnější byly v Julských Alpách, mnoho v Dauphiné a v Savojsku, několik ve skupině Montblanku a ve východní stěně Monte Rosy. Byly měkké i tvrdé, suché i mokré, teplé i chladné, pečlivě upravené i improvisované a nepřipravené, krásné i zlé. Při bivacích přirozeně záleží na tom, abychom byli příštího rána stejně odpočati, jako bychom spali v posteli. Tak tomu bilo u mne po každé, šlo-li o bivaky předem připravené. Avšak i ty zlé, které nebyly v programu, snášel jsem zpravidla lépe než moji lidé. Nechci z toho vyvozovat domýšlivých závěrů. Naopak. Měl-li jsem s sebou jemnější lidi, mohl jsem pozorovat, že často hodně trpěli, kdy já si pohodlně chrupal. Vždyť jsem již říkal, že jsem takový sedlák.

Zle se vede v bivacích horolezcům, kteří jsou zvyklí vyrazit co nejpozději z doliny a kteří proto tak tak vyjdou s denním světlem. Musíme začít s bivakem časně a s chutí, jinak raději nebivakujeme. Kdykoli mi bylo možno, docházel jsem na místo bivaku mnoho hodin před spaním. Pouze pro takový případ platí má these, že nejlépe poznáváme horu, spíme-li na ní.

Zahájíme přípravy, srovnáme půdu, nasteleme měkké chvojí, rozdmycháme oheň, nasbíráme zásobu dřeva, přivlečeme kvádr sněhu, pojíme teplé bivakové polévky a zapálíme si cigáro; pak se ohlížíme kolkolem a svádí nás to k rozhovorům. Tak máme možnost a štěstí, že polapíme onu chvíli, kdy se i hory stávají sdílnými.

"Vidíš tuhle rudou jizvu?" táže se jeden. "Kdysi ona lávka krásně procházela. I odtrhly zlé doby kus stěny a krásný ochoz je teď ve dví."\ "Tam dole pod našima nohama," vypravuje druhý, "byla kdysi rozkošná alpská zahrádka. Snad si ještě vzpomínáš? Pak se skály zřítily a všechno pohřbily. Ještě vidíš tamhle nahoře bílou, odlomenou stěnu. To ti to hřmělo a prášilo! Dva dny visel těžký mrak nad skalním koutem. Horští duchové tam přebývající sotva zachránili holé životy!"

„Tohle je ale divné!" dí třetí. "Den co den vystupují z karu kamzíci, jdou kolem mne a tamhle za rohem mizejí. Z lásky ke mně to nedělají! Že tam mají nějakou skrytou stezičku! Jednou by ses tam měl podívat!"

Tak se dovídáme tajné historky. Hledíme do velkého, mohutného života velehorské přírody. A když tak nasloucháme jejímu vážnému hovoru a čerpáme z nich tolik božského, nutí nás to a tážeme se, zda se sluší, zda je vkusné a správné vynášet nahoru lidskou slabost, lidské omyly a lidskou bídu. Malicherné historky o strastech pozemské lásky, žárlivosti a nenávisti do jejich čistoty a jasu.

Nemohu snést tyhle moderní "alpské romány". Jednou je v nich hrdinou takový lamželezo, nadčlověk, samozřejmě "bez průvodce". Bývá drsný a dovede také být hrubý a neomalený, až to čtenáře bolí. Což autoři ještě neviděli přívětivé velké horolezce? Copak vidí v horolezci jenom neumytého hromotluka? Bývá nemotorný a rozpačitý. Což neexistují velcí horolezci, kteří suverénně ovládají společenský mrav a na hladké podlaze salonů sklouznou zrovna tak zřídka jako na strmém ledovém svahu? Slyšíme neblahou historku, jak ten neotesaný chlapík klopýtne a zamiluje se. Naše krásné hory jsou snižovány se svými jmény, dějinami, královským zjevem a degradovány na románové kulisy. Hanbíce se poslouchají a přihlížejí. Napětí vyvrcholuje tím, že "hrdina" je vsazen do jakéhosi bláznivého a nemožného horského podniku, který, zatím co "průvodci" potřásají hlavou, znamená korunu alpistického nesmyslu. Laik se zhrozí nad takovým bláznovstvím a jeho soud nad "horolezcem" je dávno hotov. Kdo velehory zná, je sklíčen a smuten nad podobným znesvěcením.

Jindy se vybere slavný firnový hřeben západních Alp a udělá se z něho dějiště příšerné sebevraždy dvou "horolezců", která má býti rozřešením těžkého duševního konfliktu. A tak dále. Musí to být? Je problém "alpského románu" správně postaven? Stává se román "alpským", když jeho děj vložíme do hor či z jeho hrdiny uděláme horolezce? Existují vážní horolezci, které by to skutečně bavilo? Či jsou psány tyhle knihy pro široké publikum, prahnoucí po sensaci a mající často tuze nedostatečné a nejasné představy o horách a o horolezectví? Chcete číst alpské romány? Nečte se jak opravdový román slavná Whymperova kniha o horách a ledovcích, kde železný horský hrdina bezpříkladnou smělostí, tvrdostí a vytrvalostí se stává pánem a vítězem nad Matterhornem? Nepůsobí stejným dojmem strhující líčení Quido Reye o mohutném zápolení mezi Anglií a ltalií o první výstup na onu "horu hor"? A mnohé jiné, co napsal svým zlatým perem, vnořeným do teplé, ze srdce tryskající krve? A což malá knížka R. H. Francého: "Příroda v Alpách"? Neskýtá milovníkům hor více impulsů a radostí na každé stránce než tlustý "alpský román", jehož autor by mohl tytéž lidské osudy a tytéž problémy lidské duše vynést na širé moře a tam je řešit jen s malými vnějšími změnami právě tak dobře, jako je vnáší do hor, domnívaje se, že má k tomu právo?

Z Baumbachova úchvatného horského eposu "Zlatorog" dýše duše Triglavu a opravdový, silný horský vzduch provívá onu celou poesii. Tam najdeme větu, kterou bych rád podstrčil k očím moderního, "alpského románu": "Co trápí vás a tíží, to pusťte do údolí." A připojil bych k tomu napomenutí: "Neobtěžujte hory záležitostmi, pro které je Božská vůle jistě nestvořila. Jsou svaté a nesmíme brát nadarmo jejich jmen."

Po svém prvním bivaku v západních Alpách jsem si rázem všiml rozdílu od bivaků v Julských Alpách. Zde neuvidíš nehasnoucích, dobře živených sloupů z plamene a dýmu. Hubený ohýnek zaplápolá právě jen po dobu jídla. Vždyť se dřevo tak namáhavě vynáší nahoru! Zde není pryskyřicí provoněných loží, zde nespíš v kleči či v alpských růžích. Jen kvádry z tvrdé žuly a mrazivý dech ledovců!

Noc tu dýše měkkou, zasněnou, kouzelnou tišinou. Ledovce v spánku hovoří, hrozí a sténají, skučí a řvou, až se děsí a naslouchá každičký tvor. Občas divoký shon projede ovzduším a kdesi nablízku to zaburácí tak strašně, že bezděky vyskočíme, hroužíme zrak do noční tmy a pátráme, kudy se bralo ono zničení. Zde slyšíš jiný tón. Nejsme v Jižních Vápencových Alpách, jsme ve velkém ledu. Sem nepřicházíme snít, ale jednat, cílevědomě a energicky.