HORY A MY

Hory nemají být našimi nepřáteli. Nikdy jsem nebyl rád, četl-li jsem, že ten a ten jim hodil "rukavici k boji", že vyrazil, aby s nimi "válčil". Že jsou zvány nepřítelem, proti němuž stavíme svou vlastní sílu. Horolezectví není boj a válečný stav. Boj bývá jen příležitostnou episodou, obrazem. Čistá láska k přírodě a k horám, vroucí a hluboké pohroužení v jejich život, v jejich bytí a duši, to musí být základem horolezectví. I tehdy, míní-li se ony výrazy o boji obrazně, ozývá se z nich neskromnost a domýšlivost. Často to zní, jako by se trpaslíci chvástali a nadávali. Největší ctností horolezce je skromnost. Hory jsou tak velké a shovívavé! Tolik toho snesou! Vždyť za tak mnohé vítězství, které se zdá stavět do oslnivého světla lidskou energii a obratnost, člověk děkuje jejich blahovůli.

Tiše přihlížely a nechtěly se bránit. Jejich strašné zbraně odpočívaly. Ale rozhodnou-li se jednou k vážnému úderu, zasáhnou neomylně a rozdrtí. Copak se ten, kdo je dobře zná, může vážně domýšlet, že je silnější než ony? Nějaké malicherné "já" nikdy nebude jejich pánem! Tak často čteme: "Mé hory" či na příklad: "Mé Julské Alpy". Zda by nebylo správnější, kdybychom myšlenku vyjádřili jinak a řekli: "Náležím jim", a nikoli "Náleží mně"? Zdá se mi, že by se sotva našlo vhodnější místo, které by v člověku lépe dovedlo obrátit panovačnou povahu než velehory. Pouze lásce otevrou hory celé své bohatství a hloubku své duše. Vyžadují celého muže, naprostou odevzdanost, srdnatou odvahu a opravdové nadšení. Pak i ony oplácejí lásku láskou a koho milují, vysoko k sobě povznesou a učiní velkým a bohatým. Blaze mu, oblíbenci hor!

Nejkrásnější zlaté mosty pro něho vystaví a dokonce tam, kde jejich postavy rostou do strašlivé velikosti a kde se zdají nedostupnými, často pro něho ponechají malý, byť i vratký a závratný žebříček, po němž se může vyšplhat až k jejich trůnu. Arci ne po každé, aby nezpychl, ale naučil se podléhat. A tu jej přijmou slavnostně a okázale, velkodušně jej vyzdobí svými řády a hovoří k němu dojímavou řečí, kterou nezapomene, kdo ji jednou slyšel a pochopil. Připraví mu krásné místečko v teple slunečního jasu a přátelsky jej vybídnou, aby se posadil. Předvedou mu kouzelné hry se svým zvířectvem v hájích, na skalách a v povětří, s barvami, stíny a světly, s tančící mlhou a s majestátně plynoucími oblaky, hry, že by lidská fantasie nikdy nevymyslila poutavějších, zábavnějších a nádhernějších. Ze svých nevyčerpatelných pokladnic rozestřou k jeho nohám blyštivé řady drahocenností, které dovede vytvořit jen síla a umění Boží. Když jej pak propustí s přívětivým "Přijď brzy zas!", tu utkvějí nezapomenutelně v nitru vděčných a přešťastných srdcí a dovedou dát výplň celému životu.

Mají bystré oči a ostře pozorují. Poznají-li, že ne potřeba srdce, nýbrž móda, ješitnost či chvilkový vrtoch přivedly někam nahoru, zblednou jejich barvy a zrak se zakaboní. Nedůvěřivě ukryjí své poklady a zahalí se v pyšné, mrazivé, němé uzavření. Takovému cizáku nemají co říci. Odchází od nich tak chud, jak přišel. Často se k nim ani nevrátí. Co "horolezců" jsem viděl, kteří zdánlivě skvěle začali a po krátké době zmizeli.

Vstupujeme-li do jejich dvoran, buďme skromnými hosty v domě přemocných. Po celý život jsem se o ně opíral jako o staršího přítele. Byly ke mně tak laskavy! Často mne tiše vedly, mnohokrát poskytly útěchu a dodaly mysli v těžkém pozemském hoři. To nazývám životem horolezce. Takto jsem po vás toužil, tak k vám přicházel pln důvěry a tak chci se s vámi rozloučit, až budu musit, ach vy krásné, věčné hory!