SAVOJSKO

Jednoho z nejkrásnějších dní já na vlastní oči zřel krásu Savojska. Moudře se dívala očka jeho horských jezer, slavnostně se tyčily jeho hory, křišťálovým leskem blyštily se ledovce a přátelsky zdravily salaše, tonoucí v líbezné zeleni. Všechno tak daleké a velkolepé, tak zářivě krásné! Všude čirý pramen přírodního bohatství, všude ušlechtilé a luzné linie, nic uťatého, nic pochmurného, nic hrůzostrašného! Tento první dojem utkvěl v mé duši navždy. Často jsem se později rád vracíval do Savojska, do Maurienne a Tarantaise.

Vždyť se tak častokrát setkáváme v lidské společnosti s ohavnou podlostí a naučíme se z duše pohrdat kalem a kejklemi vezdejšího života. Jak přemocně pak roste touha po kraji pokoje a míru! I já se chci v myšlenkách vracet a putovat k tobě, ty krásná savojská hornatino! Kéž pokojně na mne zasvítí to drahé savojské horské slunce v jemném, sladkém dechu tvých trávníčků a zahřeje mé srdce, široce rozevřené tvému kouzlu! Vždyť tam u tebe, jak snad nikde jinde, přebývá všechno, čeho potřebujeme v takových dobách a náladách, krása, klid, mír a smíření!

PŘEDHOŘÍ - MILÉ KOPEČKY

Pravdu mají ty milé kopečky! I když nemohu vyprávět o hrdinských činech v nich provedených, patří i jim přátelské slovo díků. Neustále pečovaly, aby v našem nitru plápolal mladistvý duch, neuhasl mezi čtyřmi holými stěnami vezdejší lopoty a aby předčasně nezrezavěly pikl a svaly. Týden co týden přivábily nás k sobě a dělaly vše možné, aby se nám nezdála tuze dlouhou doba od jednoho velehorského zájezdu k druhému. Trpělivě čekaly, když jsme venku zápolili s velikány, sotva však jsme se vrátili, již jsme zaslechli jejich volání: "Teď mě, pak mě a potom mě!" Často v jediném týdnu tak úpěnlivě škemraly jeden přes druhého, že jsme musili nakonec zavést pořádek a říci: "Ale ale, jen pěkně po řadě, vždyť na každého se dostane!"

Unaveni jsme k nim přicházeli a vraceli se svěží. Trápili-li jsme se, pomáhaly nám snáze a s větší důvěrou snášet starosti. A jejich nejkrásnější zásluhou snad bylo, že přivedly na naše cesty mládež, jež na náš pokyn radostně se pustila za námi; zástupy nadšených učedníků přidružily se k stárnoucímu průvodci a mistru. Láskyplně vracely nás k skromným a čistým půvabům přírody, když naše oko snad již příliš utkvívalo na mohutném, velkolepém a nádherném a když naše smysly až příliš vyběračně prahly po neobyčejných a epochálních výkonech. Taková jemná korektura přichází čas od času velmi k duhu a je jenom ku prospěchu.

Jsou-li velehory vážnými mezníky na životní pouti horolezce, vystavěly kopečky a předhoří usměvavé mosty s jednoho na druhý a ověnčily je alpskými květinami. I nevede pak ona pouť jen samým smělým risikem a odvážnými kousky, zápasem a vítězstvími, vine se i veselím a radostí jasnou a čistou.

Na oněch kopcích máme pořád a na všechno dosti času. Nic nepohání k chvatu. Zastavíme se zde, staneme tamhle. Těšíme se z každé květinky, odpočíváme u každé studánky. Do srdce se vrývají obrazy, jež nikdy nezajdou. Jarní stráně s bílými a fialkovými krokusy, zlatisté modříny pozdní jeseně! Nevstupujeme na temena těch kopců s jásotem dobyvatele, usedáme tam tiše, zahledíme se do dálavy a přemítáme. Jsou to hory, kde odpočíváme po týdenní dřině, hory, kde se soustřeďujeme a pozorujeme.

Ne bez dojetí hledím k nim do dáli. Neplanou v oslnivém jasu jako ledem a sněhem se třpytící velehory. Tam nepotřebujeme brýlí, ani šedých, ani žlutých. Ani v zimě jich nepotřebujeme. Světlé jsou a barevné, ale zdává se mi, když mi tak přátelsky kynou z té velké dvorany vesmíru, jako by se na nich mihotal tlumený a přece slavnostní lesk rozžatých svic. Tichounce mi šeptají: "Víš, jak tehdy... ?"