LÁVKY

Každý horolezec ví, že římsy či lávky se najdou na všech horách, kde hornina je jen trochu příhodně vrstvena. Každý zná dějinný vývoj, vzhled a technickou důležitost, často rozhodující, takových lávek. Mohou být cennými spojenci. Dovolí nám pohybovat se ve stěnách na obě strany, vyhnout se nepřekonatelným či tuze těžkým místům a rychle přeběhnout k lepším, vyslídit slabinu hory po mnohdy dalekém bočním obcházení a vybojovat si tak krásné vítězství. Avšak jak zřídka se nám naskytne možnost, za rychlého a energicky prováděného výstupu, zjistit počátek i konec oněch lávek a sledovat, kudy všudy vedou a jak se rozvětvují. A přece je to tak náramně vábivé studovat a probádat do nejmenších podrobností ty rázovité jemné čáry, které se vinou přes obličej hor. Ba mnohdy se mi zdá, že římsy a lávky jsou nejkrásnějším bohatstvím hor. Co ve svislém směru znamenají systémy roklí a komínů, tím jsou lávky ve směru vodorovném. Je arci jasno, že u horolezce musí převládat směr svislý a že vodorovné úchylky připouštíme jen v nutných případech. Platí skoro vždy: "Směle do toho, přemýšlení a špekulování na jindy!" V rozhodných chvílích však vděčně přijmeme pomoc lávek, ale můžeme jim věnovat jen letmý pohled pro běžnou orientaci. Studium jich je vyhrazeno svátečním hodinám horolezcovým. Rychle útočící dobyvatel vrcholu nemá pro ně času. Když však tiše ležíme někde nahoře v slastném zapomnění hodin, cíle a vábných úspěchů, kdy duše zpola sní, zpola něžně pozoruje a skoro v podvědomí rozjímá, když v takových svátečních hodinách prázdna, majících tak často mnohem větší cenu než rychlé a prchavé štěstí z dobytého vrcholu, nakukujeme za všechny rohy oblité jasem, hroužíme se do stínů nejskrytějších vrásek, nasloucháme, díváme se, vnímáme, tu počnou nám ztichounka a důvěrně vyprávět o svém "odkud" a o svém "kam" a otvírají před námi celé kouzlo a nekonečnou vznešenost svých mlčenlivých, do hloubi srdce hor vedoucích, vysokých cest.

Četl jsem v jakési knize, že staří Gotové měli ve zvyku na lesnatých hřebenech razit široké průseky, zasvěcené bohům, aby jejich proudy mohly tudy vířit volně a bez překážek. Vždy si vzpomenu na ony silnice, stojím-li na lávkách. Připadá mi, jako by hory vystavěly kolem svého skalního těla cesty, které zveme lávkami, aby se milí božští duchové mohli po nich procházet. Mám vždy pocit, že tuhle již sedí za rohem a blaženě se rozhlížejí po krajině. Nikdy neputuji po lávkách jinak, než s pocitem uctivého očekávání, jako když nepozván kráčím po chodníčku honosným parkem, stále ve střehu, že potkám majitele. Nemíním ani tak úzké římsy a lavičky, na nichž sotva noha najde oporu a kde s námahou udržíme rovnováhu, neskýtá-li postranní stěna záchytů. Mám na zřeteli ony pohodlné, široké, oslnivě bílé lávky, vlastní jižním vápencovým horám a zvláště Julským Alpám. Na nich se procházejí, ruce za zády, domácí horští duchové, blahobytně odpočívají a sluní se.

Jejich počátek není nikdy náhodný. Vše ukazuje, že kdosi jej chtěl. Je tam vsazen cílevědomě a mohl by tam být nápis: "Vstup do stěn." Také dál jsou lávky zřídka přerušeny či náhle uťaty nad propastmi. Lávka obvykle k něčemu vede, má svůj účel, svůj cíl. Ukazovatel s několika rameny by zcela dobře mohl stát na místě, kde lávka, roztahujíc se chloubou, že splnila úlohu, přechází do snazších skalek či do úbočí a kde vyúsťuje do sedélek či do vysokých karů. V uspořádání těch lávek je jakási zjevná logika. K jejich počátku často vede rokle, žleb, lavinový kužel.

Vstoupíme na lávku a za pár kroků jsme z čista jasna vysoko uprostřed stěn letících do doliny. Kar, lány sněhu a haldy ssuti, kterými vedl náš výstup, kouzelně rychle odplynuly do hlubiny. Vše ustupuje, naše lávka se těsně přimyká ke všem výčnělkům stěny a pevni, jisti, volni stojíme v prostoru nad zívající propastí. Zde i onde se objeví plotny. I jsou pak do běla a blýskava vyleštěny, jedna radost! Ani prášek na nich nezůstal! Obvykle však leží na lávce jemný, oslnivě bílý štěrk jako na opravdové a pečlivě posypávané cestičce v parku. I chrastí, chrupe a rupe nám to pod kročeji. Slunce sem žhne a sálá. Vše se tetelí v bílém třpytu. Domníváme se, že vidíme stopy po hrábích, a ohlížíme se. Kde je zahradník? Všechno je udržováno tak pečlivě a čistě. Musí být na blízku! Tu a tam skromně v ssuti je polštářek kvítků, jaké nás provázejí v Julských Alpách až k nejvyšším vrcholům: několik bledých ledovcových pryskyřníků, půvabné růžice lomikamenu s bělostnými či žlutými kvítky, červeně vyšívaná, oblounká, vyklenutá poduška silenek, broskvově zbarvená mochna, tamhle eritrichium s milýma, modrýma, pomněnkovýma očkama a tam ve vlhké skalní škvíře dvoukvětá žlutá violka.

Pak se skála s boku překlene až nad nás, načervenalé sloupky podpírají převis a mezi nimi se choulí jeskyňky, v nichž spávají kamzíci. Políčko sněhu se tiskne ke stěně, která je mu záštitou, nabízí vodu a zve k odpočinku. Avšak i onen roh před námi, u něhož mizí lávka, vábí a volá. Co bude na druhé straně? Zahneme kolem rohu, srdce nám buší, jako bychom zírali k nejasné budoucnosti. Objeví se obrovská rokle. Rozštípla horu od shora až dolů! Srázné pláty sněhu vísí do jejího jícnu, voda po tání hučí, nahoře se černají hrozivé zdi ploten a dole zeje bezedný požerák. Horské kavky krouží nad ní s kvákáním. Kam se podíváme, všude hrozná propast, až se tají dech.

A hle, krásně a klidně zamíří naše lávka do rokle, jasně, jistě, neomylně vede přes dno a z rokle ven, již ji vidíme na druhé straně stejně vysoko, jak z ponurého stínu kolem nového rohu vychází do jasu sluneční záře. Pod námi "purpurová hloub".

Velkolepý je pohled dolů do tichého karu, na chaos balvanů, na temnou kleč a černé jehličí. Divé strže prudce sjíždějí k hlubině. Tam v dáli leží pokojné údolí, přátelsky kyne zeleň luk, pozdravují domečky a bílá kostelní věž drahé, nám důvěrně známé vísky. Nad námi se vzpínají pyšné hradby skal. Zvrátíme-li hlavu vzad, vidíme vysoko nahoře jejich zubatý okraj, ozářený sluncem, jako by se dotýkal blankytného prahu nebeských prostorů. Tak se ubíráme mezi ponurostí hloubek a jasným jásotem výšek, svobodni a lehci, prosti všech strastí, během těch několika kratičkých hodin štěstí rovni bohům, po naší třpytivé silničce aureolou stěn.