ZNAČENÍ CEST A TURISTICKÉ SPOLKY

Miluji čisté skály. Ujme-li se několik "přátel hor", sdružených v nějaký turistický spolek, tuze láskyplně horského zákoutí, vede to mnohdy k velmi trapným výsledkům. Zákoutí jsme kdysi viděli panensky neporušené a v původní drsnosti. Vrátíme se a nacházíme "Műllerovy studánky" a "Schulzovy stezky", "Amálčiny výšinky" a "Filosofská sedátka". Horské zákoutí je "objeveno" a "otevřeno". Tážete se s údivem, čímpak je ten Műller či Schulze v těchto horách a úzkostlivě se ohlížíte, zda někde za stromem nečíhá Amalie či dokonce filosof. Není však pochybnosti, tabulky a nápisy nás poučují, že jsme se dopustili naivní chyby a chtěli hledat, vidět a milovat přírodu. Přehlédli jsme nejdůležitější, význam spolkaře v horách! Vždyť on jim teprve udílí vyšší svěcení. Namáhavě jsme si hledávali cesty a podle drobných značek jsme poznávali, kudy vedou. Nyní nacházíme nepřetržité řady červených pleskanců. Postačí, když hledíme na ně, na horu se dívat nemusíme. Ba, prý jsou případy v našich Alpách, že pod samým značkováním ani horu nevidíte. Skýtá to výhodu, že mašírujeme jak při postrku. Ulehčí nám to hledání a špekulování. Běda nám, jestliže jsme kdysi milovali takové horské zákoutí. Copak chrabrému spolkaři záleží na úzkostném výkřiku naší duše? Plácne červenou barvu na místa, která nám byla svatá, a svou štětkou nás nemilosrdně zasáhne doprostřed srdce. Libuje si hovořit mnoho a zřetelně, zvláště tam, kde je máloco říci a kde se nikdo neptá. Na rozcestí si občas dovolí malý žert. Nechá nás na pochybách, zda doprava či doleva. Když jsme však zamířili na správnou cestu, po chvíli hromadí značku za značkou a zapřísahá nás, abychom jej neopustili ani tehdy, když k tomu nemáme nejmenšího důvodu. "Vizte, to je cesta do pastvin", poučuje nás a pracuje se zdvojenou horlivostí, neboť nyní mluví k lidem i k milému dobytku. Často klade své značky hluboko na zem a proud "horolezců", sledujících se skloněnou hlavou a hledajícími zraky, má pak do sebe cosi nevýslovně stísněného a utrápeného. Zda ještě zří oni ubozí trpitelé věčné světlo výšek? A naopak v zimě, kdy krátký den nutí k spěchu, často bychom potřebovali, aby tu a tam na kritickém místě byl skromný ukazatel. Značkování však leží hluboko pod sněhem.

Jsou-li oni "přátelé hor" muži velehor, prošpikují skály železnými skobami, že pak vyhlížejí žalostněji než politováníhodné tělo svatého Šebestiána, a opředou je lany, u nás raději drátěnými než konopnými. Snad proto, že drátěná lana zanechávají na rukou palčivější vzpomínky. Pak vezmou spolkové kamarády a zástupy známých, určitě více nepovolaných než povolaných, a štvou je dovrchu po skobových řadách, až visí plni úzkosti mezi nebem a zemí, vzývají všechny svaté, dušují se: "Po prvé a již nikdy!" a proklínají tuto nejstrašnější horskou turu svého života. Kdo má z toho prospěch?

Co se mne osobně týče, jdu raději po těžké skále než po upravených horských stezkách. Zdá se mi i snazší. Umělá stezka je skoro vždy znesvěcením. Spoutají obra, strhnou jej k zemi a praví k davu: "Tak, zde jej máte, šlapejte si po něm!" Dav se na něj vrhne, zesměšní jej a poplivá. A každý z množství se holedbá, že nad ním zvítězil. "Snadná hora," dí jeden. "Ani nestojí za námahu," praví druhý hrdina. Pak se dají vyfotografovat jako sváteční střelci, ve chvastounském postoji, jednu nohu na složené ušlechtilé zvěři! Mějte se na pozoru! Spoutaný obr se mnohdy zatřese a zavolá na své tupitele příšerné "memento"!

Za přáteli hor, nesoucími kbelík barev, za lidmi s mejzlíkem, železnými skobami a drátěnými lany rád přiharcuje halekající dav. Přeje si obhospodařovaných ochranných chat, lépe řečeno vysoko položených hotelů, či řečeno zcela otevřeně, přeje si alpských hospod. Jeho myšlenkou a snem je pivo. A dosáhne-li svého cíle, cinkot sklenic se mísí s tichým šumem vodopádu a výpary z kuchyně s vůní vanoucí s výšin.

Nás si nevšimli, neboť sedí jak přikováni ve společné jizbě. Slyšíme z vnitřku hlasy; právě vyprávějí o svých výkonech; ven vyjdou až později, kdy je přivábí popolední šlofík na sluníčku. Zarmouceni odstoupíme.

Tu se kolem přežene jakýsi muž, uřícen, bez dechu. Nedívá se na krásu přírody. Zírá před sebe a třímá hodinky v ruce. "Dvě hodiny čtrnáct minut čtyřicet vteřin!" křičí vítězoslavně, když pádí kolem nás. My jsme potřebovali až nahoru čtyři hodiny a zděsíme se. Zpráva o neštěstí, přinesená z doliny? Ach nikoli! Je to časový člověk, rekordman. Svou rozkoš a úspěch měří krátkostí doby. I tento uspěchaný muž představuje celou třídu. Na okamžik zmizí v turistické hospodě, patrně aby zvěstoval svůj výkon a opět se vyřítí za rekordem k vrcholu. Snad se mu podaří velký tah a pojede domů prvním vlakem. Již jej neuvidíme, my jedeme posledním. Nemůžeme mu tedy říci, jak nás mrzí, oč méně viděl než my a co krásna mu ušlo, když nevšímavě pádil kolem. Třeba by se však ještě na nás nechápavě podíval a změřil si nás opovržlivě. Rekordmani jsou nejvýlučnější a nejpyšnější horolezci. Pomalý, ano, ten má důvod být skromný. Ale je snad štastnější, neboť tito muži "výkonů" se věru nikdy nedočkají pravého a klidného štěstí. Příliš často se dožijí, že jiný překoná jejich výkony; téměř vždy přijde někdo odvážnější, obratnější, rychlejší. Uplatňováním "výkonu" vyvoláš kupčení a vyštvaná konkurence ti mrzce skočí na hrdlo. Zato tichou, v nitru planoucí lásku k přírodě a k horám nikdo nepřekoná a nikdo ti nevezme. "Tu pevně drž a celým srdcem svým!"

Nemyslete, že chci zesměšnit či že podceňuji záslužnou činnost našich turistických spolků. Obracím se pouze proti přehánění a proti výstřelkům. Vždyť i my uvítáme vděčně a často jásavě zřetelně namalovanou značku na důležitém rozcestí, pečlivě a příhodně zatlučenou železnou skobu či kroužek pro lano na nebezpečném místě, kde jde o zajištění života, miloučkou a jednoduchou ochrannou chatu na útulném místě či na výšince s rozhledem. Také hospodáře na chatě a řádný hostinec na vhodném místě. Zde nelze stanovit pravidel. Pro tak mnohé na horách není zákonných předpisů. Zde musí rozhodovat jadrný a zdravý smysl. Takt a jemnocit vždy dovedou k správnému závěru.